Listopad 2009

Návštěvnost 23.11. 2009 - 29.11. 2009

30. listopadu 2009 v 20:50 | Angelika <333 |  Statistiky
Pondeli: 28
Utery: 24
Streda: 29
Ctvrtek: 26
Patek: 20
Sobota: 15
Nedele: 35

Celkem: 177

Zlomená duše

29. listopadu 2009 v 14:43 | Angelika <333 |  Má tvorba ©

Ráno vstane,
Jako přelud tu blouzní.
Nic se jí nestane,
Přece věří v poblouznění.
Přemýšlela nad svojí duší,
Proč jí tak rozesmutní?
Nechtěla věřit svoji bolesti,
Doufala o nový začátek.
Vrátit se nejde, čas letí,
Proč jí srdce tolik rozbolí,
Utápí se v moudrosti
A moc dobře ví, že už tu není.

Tuto báseň chci věnovat Lukášovi. Bolí mě to. Nikdy si to nepřečteš, ale moc mě to mrzí, protože to pro mě hodně znamenalo.

Nevěřím na pravou lásku, už ne. Až zažiješ zklamání, zradu a faleš, tak věřit přestaneš. Možná to pravda je. Každá žena nakonec se snaží a doufá, že ho změní. Myslela jsem si to taky, ale byla jsem opravdu blbá, že jsem nevěřila Davidovi.

Anglické věty 0.2

29. listopadu 2009 v 14:41 | Angelika <333 |  Citáty a motta
All my life I´ve been looking for someone like you...
(Celý život jsem hledala někoho jako jsi ty...)

There´s only one thing I can´t live without: YOU
(Je jediná věc, bez které nedokážu žít: TY.)

My world was black and white until the day you walked trough my door and into my HEART.
(Můj svět byl černý a bílý do dne, kdy jsi vstoupil do mých dveří a pronikl do mého SRDCE.)

There is always this one boy and no matter what he does you just can´t stop loving him.
(Vždycky tu bude ten jeden kluk a nezáleží, co udělá, ty ho prostě nedokážes přestat milovat.)

I don´t want to be your whole life, just your favourite part.
(Nechci být celý tvůj život, jen tvoje nejoblíbenější část.)

If I had choose between loving you and breathing... I would use my last breath to say I love you...
(Kdybych si měla vybrat mezi dýcháním a milováním tě... Použila bych svůj poslední dech, abych řekla: Miluju tě.)

Somewhere between our laughs, long talks, stupid little fights and all our jokes, I fell in love...
(Někde mezi našimi úsměvy, dlouhým povídáním, hloupými hádkami a našimi vtipy, jsem se zamilovala...)

I look at my keyboard and I see that U and I are always together.
(Dívám se na svou klávesnici a vidím, že TY(U) a JÁ(I) jsme vždy spolu.)

Can I be the reason for the smile on your face???
(Můžu být důvod k úsměvu na tvé tváři???)

I close my eyes and all I see is YOU.
(Zavřu oči a jediné co vidím jsi TY.)

Zdroj vain-attempt.blog.cz

15. Taking 5 - The Goofier We Look

29. listopadu 2009 v 14:41 | Angelika <333 |  1000 věcí, které milujem
Moje oblíbená scéne z dalšího filmu. I love Richie.


Písničky, které mám v srdci 3

29. listopadu 2009 v 14:36 | Angelika <333 |  Mám ráda
Nightwish - The Phanthom of the Opera Live (Po tom fiasku na MOR řekl můj strejda: "Pokud tam bude Anette, tak na Nightwish už v životě nepůjdu." Já s ním musím souhlasit, protože když srovná Anette s Tarjou, tak to něco jiného. Pusťte si toto video a pochopíte.
Mimochodem, tohle video je z posledního koncertu Nightwsih s Tarjou!)


Within Temtation - Memories (Miluji tuto píseň. Videoklip jsem viděla náhodou a hned jsem si jej zamilovala. Zjistila jsem, že byly na 6. ročníku MOR.)


The Rasmus - Justify (Krásná píseň, miluji ten videoklip. Naprosto mě to uchvátilo.. )


Vanilla Ninja - Blue Tattoo Live (Tohle je moje první "tvrdší" skupina, kterou jsem začínala poslouchat. Mám jejich CDčka, singly.. A ke všemu to jsou holky. Mám je fakt ráda - se mnou dospívali!)


Mám radost?!

29. listopadu 2009 v 14:20 | Angelika <333 |  Diář
mojeduse.blog.cz
Ahoj všem,

dlouho jsem se neozvala. Opravdu se za to stydím, ale pokusím se to napravit. Tolik by jsem vám toho chtěla povědět, ale přesto není co..

V lednu máme ples. Jsem z toho nadšená, už jen proto, že Kuba jde se mnou. Je na mě tak hodný - dobře, teď přeháním, ale nechte mě v tom.

Angelika <333

Mé citáty 0.3

26. listopadu 2009 v 15:54 | Angelika <333 |  Má tvorba ©
  • Moudrý člověk je ten nejbohatší člověk na světě. Až po zamilovaném.
  • Láska čelí světu, ale člověk sám sobě.
  • Neopakuj se, pokud o to nikdo nestojí.
  • Věřit znamená mít optimismus.
  • Pokud tě někdo nasere, buď gay.
  • Neplánuj, stejně umřeš.
  • Nikdo není jako druhý, ale přitom každý je stejný. Proč? Protože nikdo nechce vybočovat z davu.
  • Láska je slepá, ale stačí jí otevřít oči. To jsou potom zázraky.
  • Důvěřuj a nezrazuj.
  • Na gauči je to ještě pohodlné, ale na zahradě už ne.

Žij svůj život

25. listopadu 2009 v 18:11 | Angelika <333 |  Diář
mojeduse.blog.cz
Ahoj bobani,

tak jak se tu celou dobu máte? Já jsem posledních 5 dní strašně unavená, nevyspalá a náladová. Nevím čím to je. Ale tím více začínám být závislá na čokoládě a kofeinu - kdekoliv, kdykoliv, jakkoliv a v jakémkoliv množství.

Zase půjdu. Nic nového až tak není.

Angelika <333

Mé citáty 0.2

21. listopadu 2009 v 14:50 | Angelika <333 |  Má tvorba ©
  • Nevěř nikomu a ničemu. Ani svému srdci.
  • Láska je krásná, ale nechci žít v bolesti.
  • Štěstí zvoní v uších. Stačí ho chytit!
  • Miluji, jak se směješ, jak se díváš. Miluji tebe. Ale proč musím nenávidět?
  • Nevěřím, že najdu spásu duše a těla. Nevěřím, že mohu být lepší. Já totiž jsem ďábel..
  • Těžké pochopit, co jiní nechápou a nevědí. Těžké uvěřit v něco, co není a nebylo. Ale bude… Ale ono není, co vědět.
  • Ve snech je krásné žít, protože se nemůže nic zlého stát..
  • Vědění přeční chápaní druhých.
  • Zamyslet se nad něčím je jako diskutovat 100 let.
  • Vědění může vést jedině k chápaní.

Přes Durch den Monsum 2

20. listopadu 2009 v 21:02 | Angelika <333 |  Přes Durch Den Monsun

Vypni ten kravál! Aby se všichni nezbláznili.. Zamkla jsem se v pokoji, pustila jsem si svoji mp3 a psala jsem si do deníku. Někdy si myslím, že je to trapné, ale lepšího přítele nemám. Za dva měsíce budou mít Tokio Hotel koncert v Berlíně. Mohla by jsem mamku přemluvit, abych tam jela. Doufám, že mě tam pustí. Nehodlám sedět celý den doma. Jde se ven. Sejdu do kuchyně, kde se máma nesnaží něco uvařit. "Kam se jde, milá dámo?" ozve se máma. Je opravdu všímavá. "Naše milá dáma jde ven." Odvětím a rychle se pakuji. Nikdy to nedopadne dobře, chce vidět známky a jestli by viděla moje výsledky z matematiky, tak by ráda opravdu nebyla. Určitě by mi dala domácí vězení a učit se.

V parku narazím na partu kluků, jak někoho šikanují. Nechci se do toho motat, ale když uvidím na zemi ležet Lukáše... A obličej má celý od krve! Pane Bože, musím zavolat policii. "Prosím?" ozve se ze sluchátka. "Dobrý den, tady Cissy, Cissy Evansová. V parku u Sv. náměstí parta kluků mlátí mého kamaráda. Já nevím, co mám dělat, přijeďte!" Celá vyděšená čekám, co se bude dít dál. Je mi Lukáše strašně líto a bolí mě, když ho šikanují.. Po pár minutách konečně přijela policie a sanitka. Celou tu dobu to pozoruji asi padesát metrů od místa činu, když si mě všimne jeden policista. "Vy jste Cissy Evansová? Ano, to jsem." Odvětila jsem. "Můžete jet s námi na stanici kvůli výpovědi jako svědek?" Vyděsila jsem se, protože s policií jsem nechtěla mít nic společného.. Ale přece jsem nic neudělala. "Ano, ale nic se mi nestane, že ne?"

Když mě večer odvezli domů, tak se matka opravdu vyděsila, že jsem něco udělala, když viděla stát přede dveřmi policii. Když jí to bylo dostatečně vysvětleno, že jsem udělala hrdinský čin, tak se zdála být pyšná. Bylo to.. Divné? Ujeté. A bratr se mi začal posmívat, že jsem trestanec. "Milý bratříčku, až tě někdo bude šikanovat, tak moji pomoc nechtěj a nehledej. Jsem přece trestanec." A se smíchem jsem se pakovala do pokoje. Byla jsem opravdu unavená. Doufám, že se to nerozkřikne po škole, to by mi ještě chybělo. Stačí, když se to během zítřka dozví celá moje "famílie".

Už to vidím! Ty titulky časopisů: Cissy zachránila ubožáka Lukáše. Šikanovaná chrání šikanovaného! Cissy se zamilovala do chudinky. Nemáte rádi ubožáky? Tak se přidejte k nám!

S těmito myšlenkami jsem usnula, opět jsem se vzbudila druhý den ráno. A brzo. Ještě dřív než můj bratr. Tentokrát to budu já, kdo bude vynalézavější. Z pokoje jsem mu vzala jeho oblíbenou hračku a schovala jsem ji do mého pokoje, zamkla a šla jsem do koupelny. Když se konečně vzbudil, neměl ani páru, co se děje. V klidu jsem se i najedla a pohodlně odešla do školy. Pomsta je sladká.


Jelikož Lukáš do školy nepřišel, tak jsem středem šikany byla jen já. Ale celý den jsem se usmívala a rozdávala moudra, kdykoli na mě jen promluvil Petr nebo Monika. Vůbec nechápali, co se semnou děje. Vyvedení mou dobrou náladou mě později nechali na pokoji a když si chtěli vybrat svého dalšího obětního beránka, tak zjistili, že v poslední lavici u okna Lukáš nesedí. I ze školy jsem odcházela z dobrou náladou, jen jsem myslela na Lukáše.. Co to plácám? Nevěděla jsem jen jestli je v pořádku. Doma jsem měla zase chvíli klidu. Nikdo nebyl doma, tak jsem odešla ven, do parku. Na místě činu byly ještě nějaké skvrny od krve.. Teda aspoň myslím. Je to děsivé, co by se stalo, kdybych tudy zrovna nešla?! Na to ani nechci pomyslet. Přišla jsem domů a bratříček Honzíček stepoval u dveří. Asi to už zjistil. "Kde je můj plyšák?! Jaký plyšák?" dělala jsem nevědomou. Teprve teď jsem si začala vychutnávat pomstu. "Jsem přece trestanec, takže ti nepomůžu" a s úsměvem jsem odešla do kuchyně. Dál jsem se o něj nestarala. Moje matka byla ale tentokrát na mé straně: "Honzo, proč by ti Cissy brala plyšáka, když včera zachránila svého spolužáka. Měl by sis z ní vzít příklad! A už nezlob. Určitě sis jej někam dal a nevíš kam, proto to svádíš na svoji sestru." Pomsta je opravdu sladká, nechtěla jsem být na svého bratra až tak krutá, ale mám to asi už v povaze. Bylo půl sedmé večer, když někdo zazvonil. A už to začíná, příbuzní se sem hrnou, aby mohli vidět hrdinku rodiny. Jde se zdrhat do pokoje. A ten plyšák v mém pokoji vypadá ujetě, aby to bylo ještě lepší, tak mu ho vrátím do pokoje. Ať si ho najde.

"Cissy, pojď dolů. Někdo s tebou chce mluvit." Přijdu do obývacího pokoje, ale nikoho z rodiny tam nevidím kromě mé mámy. "Dobrý večer, Cissy. My jsme rodiče od Lukáše, tvého spolužáka. Policie nám řekla, že jsi to byla ty, kdo je jeho zachránce a zavolala jsi pomoc. Chceme ti poděkovat i za Lukáše. Moc si toho vážíme a děkujeme ti." Sakra, co teď? Stojím tam jako pako s otevřenou pusou a oni čekají, že kdo ví co. Jako kdybych udělala něco šlechetného, jako nějaký princ či král v přiblblém příběhu ze starověku o dracích, kteří ničí vesnice. Samozřejmě to jsou pohádky pro malé, ale objevují se i fantasy příběhy na toto téma a to pro dospělé a teenagery jako jsem já. A jak znám Lukáše, tak jeho rodiče to musí číst. Jaký otec, takový syn. Ale to zase přeháním a blbnu. Přišli jen poděkovat a já tady řeším blbosti a uvažuji nad hloupostech.

"Hm, nemáte zač. Rádo se stalo.. A jak se má Lukáš? Už je v pořádku?" odvětím a posadím se do křesla. Naštěstí jsem to nějak ukecala a nepoznali moje chvilkové civění do blba. Ještě štěstí, že mi nikdo nevidí do hlavy. Když jsme si pokecali (Ach ta ironie! I když jsou docela fajn.), tak odešli. To byl nepříjemný rozhovor. Nevím, co si mám myslet. Byly to rozumní lidé, i když Lukáš musel svoje lidské vlastnosti apod. po někom zdědit, tak nevím kde přišli k tak uzavřenému synovi.

"Mami, je něco k večeři nebo si budu muset něco ukuchtit sama?" ozvu se po chvíli. Pořád jsem z toho nějak mimo. "Večeře bude za 10 minut, tak se běž umýt ruce a dohlídni na bratra." A dohlídni na bratra.. To slyším pořád dokola, od té doby, co od nás odešel otec, se musím starat o bratra i já. Ale kdybych jej měla mít na krku pořád, tak by jsem ho musela buď zabít nebo by jsem musela skočila z okna. Mladší sourozenci.. Znáte to! Byla jsem ráda, když jsem si večer lehla do postele. Byla jsem unavená a zdáli se mi krásné sny.

14. Channing Tatum

20. listopadu 2009 v 20:07 | Angelika <333 |  1000 věcí, které milujem

Channing Tatum se narodil 26. dubna 1980 v Alabamě (USA) a vyrostl na Floridě. Jeho celé jméno zní Channing Bryan Isaac Tatum Anderson. Má irské, francouzské a americké kořeny. Když bylo Channingovi 6 let, přestěhoval se s rodinou do Mississippi. Během dětství začal se sportem. Hrál fotbal, baseball a studoval válečnou strategii. Získal fotbalové stipendium na Glenville State College, ale později se o fotbal přestal zajímat.

Franz Kafka - Proměna

19. listopadu 2009 v 22:06 | Angelika <333 |  Knihy
Hlavní postavou krátké novely je Řehoř Samsa, chudší obchodník, který svou prací živí matku otce a sestru. Jednoho rána se však probudí a cítí, že se změnil., že se nemůže hýbat jako dřív, že je zcela nemotorný a nemůže dojít na vlak v pět hodin.

13. Cat Casino

17. listopadu 2009 v 18:52 | Angelika <333 |  1000 věcí, které milujem

Pravé jméno: Eric Bäckman
Umělecké jméno: Cat Casino
Přezdívky: Cat-ass-trophy
Narození: Květen 1988
Národnost: Švédská
Oči: Modré
Ve skupině: Kytara

Oblíbené:
- Jídlo: Syrová kráva (tatarský biftek)
- Pití: Mojito
- Kuřivo: Malboro

Piercing:
- Uprostřed rtu
- Levá bradavka
- Pupík
- Měl v pravé dírce v nose

Tetování: Ne

Návštěvnost 9.11. 2009 - 15.11. 2009

16. listopadu 2009 v 20:22 | Angelika <333 |  Statistiky
Pondeli: 5
Utery: 2
Streda: 3
Ctvrtek: 13
Patek: 17
Sobota: 38
Nedele: 40

Celkem: 118

Přes Durch den Monsum

16. listopadu 2009 v 11:10 | Angelika <333 |  Přes Durch Den Monsun

Pane Bože, co jsem komu udělala? Říkám si, nadávám si.. Mám zase špatnou náladu, když zabouchnu dveře od pokoje. Moje matka.. proč mě nemá ráda? Proč nechce pochopit, že chci jít na jazyčný gympl. Nechci být sekretářkou. Prý budeš mít maturitu a budeš mít lepší práci. Vůbec mi nerozumí a lehnu si na postel. Kdybych jen mohla teď být s Billem…

Komm und rette mich,
Ich verbrenne innerlich.
Komm und rette mich
Ich schaff's nicht ohne dich.
Komm und rette mich
Rette mich
Rette mich
Zpívám si a myslím na Billa, co asi teď dělá. Já zítra musím jít zase do školy. Nechce se mi tam, všichni mě tam nesnáší kvůli Tokio Hotel. Nechápu, co proti nim mají. Vždyť jsou skvělý! Naštěstí známky na jazykovku mám. Jen díky nim jsem se dokopala učit se.
Jak jsem přemýšlela, tak jsem usnula a zdál se mi sen, že jsem potkala Billa.

Druhý den, kdy jsem se vzbudila, tak jsem nemohla najít moji oblíbenou tužku na oči. "Brácha!? Kde mám moji tužku na oči?" začala jsem řvát po celém domě a hledala jsem zběsile mého nevypočitatelného mladšího bratra. Na to, že mu bylo teprve 7, tak věděl, jak mě opravdu naštvat. Opravdu jsem ráno spěchala, měla jsem už jít a ještě jsem nebyla ani namalovaná. "Kvůli tobě přijdu pozdě, tak dělej!" No ovšem, zamkl se na záchodě. "Vylez nebo uvidíš!" zařvala jsem ode dveří. Ozval se jenom smích. Moje milá maminka (jaká ironie) zrovna vyšla z ložnice a s úsměvem na tváři mi řekla: "Cissy, nech ho být, vždyť ti nic neudělal! A už konečně běž do školy nebo přijdeš pozdě. A jak mám jít asi do školy, když ten malej parchant má moji tužku na oči!" zaúpěla jsem a pokusila jsem se otevřít dveře. Bez žádného úspěchu.. "S tebou si to ještě vyřídím, jasný!?" zakřikla jsem, když mě máma vyháněla. Takže do školy půjdu jako nemožná pipina. Fajn, jako kdyby mě ve škole i tak nenáviděli. Samozřejmě k tomu ještě pozdě, takže dneska bude opravdu fajn den.

Do školy jsem přišla až ke konci 1. hodiny. Jako vždy mi matikář vyjasnil mé naděje na lepší známku než 3, poslal mě posadit do lavice a do konce hodiny ke mně posílal vražedné pohledy typu - "Jak jste se opovážila narušit moji hodinu? Jak si dovolujete přijít pozdě do mé hodiny?" Kdyby mi nešlo o známku, tak ho pošlu někam. Když se tak rozhlédnu po třídě, tak samý pozér (Barbie a skejťáci) a šprt. Jenom jeden z nich se blížil mému světu. A to byl Lukáš. Nikdy jsem s ním ani nemluvila. Je uzavřený, nespolečenský, tichý, nezapojuje se do děje třídy, s nikým se nebaví. A stále (a zásadně už několik let) chodí v černé barvě. Na tričkách má kapely, o kterých jsem v životě neslyšela, čte knihy, které mají už jen děsivý název od neznámých autorů pro normální lidi. Nosí roztomilé brýle na čtení a patku na hlavě. Ale jinak je opravdu pěkný.. Přijde mi jako intelektuál. Vystačí si jen s knihou. Nic o něm nevím, ale vypadá mile. Ostatní jej však tak neberou a ustavičně jej spojují se mnou, že se k sobě krásně hodíme. Nechápu, kde na tom byly..?

Když zazvonilo na přestávku, tak opět jsem začal být středem pozornosti, pomluv a šikany. "Copak, Evansová? Došel ti make-up?" začal Petr s Monikou. Jak se k sobě hodili. Největší vůl a blbka ze školy. Jak romantické, pomyslela jsem si. Radši jsem odešla pryč, ať to nemusím pořád poslouchat. "No ovšem, jdeš na záchod si pořezat ruce?" se smíchem křikl Petr. "To by jsem musela být ty, protože tak zatracený případ jako jsi ty se málo vidí." Odvětila jsem mu s úsměvem.

"Promiň," vyslovila jsem, když jsme do sobe s Lukášem vrazili na chodbě. Jen se zarazil, když něco chtěl říct a odešel. Jak neurvalé.. Vrazí do mě a ani neřekne promiň. Jak můžou být lidé někdy tak tupí?! Dnes opravdu vypadám bledě a špatně, není mi zrovna nejlíp, ale kdy mi bylo dobře? Sedím na záchodě do konce přestávky a přemýšlí, co jsem komu udělala. Když se vrátím, tak se Petr naváží do Lukáše. "Nech ho být, nic ti neudělal!" zakřičím ode dveří. Když už chtěl něco říct, tak do třídy vešla učitelka, tak se na nic nezmohl, ale o další přestávce jsou mé šance malé.. "Slečno Evansová, budete u těch dveří stát do konce hodiny nebo budete tak laskavá a sednete si na své místo?"

Další úmorná hodina, jak jsem tušila, tak mě Petr nenechal na pokoji po celý den. Však jsem to nějak přežila. Když jsem stála na zastávce, povšimla jsem si, že na lavičce sedí i Lukáš. Povzbudivě jsem se na něj usmála. Jen se ostýchavě na mě podíval a sklopil oči ke knize. Nechápu, jak může někdo jen pořád číst.
Když jsem dorazila domů, tak nikdo k mému velkému štěstí nebyl doma. Pustila jsem si DVDčko Tokio Hotel.. Měla jsem jej tak nahlas, že jsem potom neslyšela, že máma přišla domů. S bratrem, na kterého jsem čekala.. "Ty malej spratku! Kam jsi dal moji tužku?" začala jsem vyzvídat mého bratra. Čapla jsem jej za ruku a držela jsem jej pevně. "Dokud mi neřekneš, kde je moje tužka a co jsi s ní prováděl, tak živ a zdráv nebudeš!" pokračovala jsem v mém hysterickém záchvatu. Celý vyděšený začal koktat.. "Já j-jsem si ji jen-om p-půjčil" s brekem začal. "No dobře, tak mi ji vrať a já tě nechám" s klidným hlasem jsem jej pustila. Nechtěla jsem, aby brečel, je to ještě dítě. Ale naštval mě. "Cissy, laskavě ten kravál vypni. Nehodlám to poslouchat celé odpoledne!" zaječela teď máma. Pane Bože, tady se člověk nemůže ani oddychnout!