LANGUAGES

MENU
Nábor Aff's → Hledám oblíbené blogy
Dotazy pro adminku

Téma týdne

Na cestě...

3. prosince 2018 v 22:51 | Angelika <333

… za vegetariánstvím. Ano, stala jsem se vegetariánkou. Nezbláznila jsem se, myslím to naprosto vážně. A cítím se naprosto fajn a super! Nehodlám tímto článkem nikoho přesvědčovat o tom, že se má stát taky vegetariánem.

Jen touto cestou chci dát najevo, že i vegetariáni (nebo vegani) jsou naprosto normální lidi. Jediný rozdíl je v tom, co jí. A dělají to dobrovolně, ať už z jakéhokoli důvodu. Znám spoustu lidí, kteří jsou vegetariáni - a vůbec bych to do nich neřekla. Každý pro to má své důvody proč nejíst maso.

Nejím nic, co mělo maminku a tatínka, mi nepříjde jako reálný důvod proč nejíst maso. A to jako fakt, příjde mi, že to říkají lidé, kteří si na vegetariánství jen hrají. A proč nejím maso já? Protože mi přestalo chutnat. Ano, jako vážně. V poslední "fázi" před vegetariánstvím jsem jedla jen kuřecí maso. Dokázala jsem se relativně obejít bez masa i před tím, tak jsem se rozhodla vynechat všechno maso.

Cítím se super a maso mi nechybí. Ani chuť masa. Teď v prosinci to bude 7 měsíců. Není to žádné chlubení - ale i bez masa se dá žít. Ať už jíte nebo nejíte maso - my vegetariáni či vegani jsme v pohodě a normální.

Výstava VOAYER

25. listopadu 2018 v 22:20 | Angelika <333

Výstava Voayer na téma BDSM a Fetish. Nic Vám to neříká? Výstava nahých žen nebo výstava nahých mužů.. stále nic? Tak tyto výstavy se konali v Bratislavě a poté i v naší rodné Praze. A ano, opravdu skuteční nahé ženy. A poté skutečně nazí muži.

Za těmito projekty stojí Mário Petreje, autor autobiografie "JÁ, VOAYER". Jak vznikl tento nápad? Co bylo příčinou všeho toho? To se dočtete v jeho knize.

Každopádně v tomto roce 2018 máme v Praze za sebou 2 výstavy od tohoto autora a jeho další plán? Otevření Galerie se stálou expozicí nahých lidí v Praze v roce 2019. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Takže pokud budete mít cestu kolem, tak začátkem dubna 2019 na Václavském náměstí v Galerii módy.

Je to možná nepřirozené a divné, ale v dnešní době musí člověk přijít s něčím originálním. A to se podařilo. Výstavy tohoto typu tu dosud nebyly. Účastnila jsem se výstavy v Praze, poté jsem jela do Prahy se podívat na výstavu nahých mužů. A podpořit Mária.

Probuď se!

10. listopadu 2018 v 23:02 | Angelika <333


Dospěj. Tvé dětství skončilo stejně tak, jako odpadky v popelnici. V jednu jedinou chvíli si uvědomíš, že jsi starý. Podíváš se do zrcadla, diváš se na ty vrásky.. Čas, který ti plyne mezi prsty a nemůžeš jej zastavit. Vzpomínáš na bezstarostné dny, dětství.. A tvůj jedinný problém byl, že se ti nechce do školy? Puberta, první lásky a rozchody. Velké trápení mladého člověka.

Díváš se stále do zrcadla a vzpomínáš. Na ty časy, kde jsou? Vidíš jen vrásky, utrápené oči plné bolesti a žalu. Život se vytrácí a jen stojíš a vzpomínáš. Stále se díváš do zrcadla. Stojíš tam sám a konec tvého života přichází. Možná tehdy si uvědomíš, že ten život nebyl až tak špatný. Přece nemůže být jednoduchý, to by se každý nudil. Pousměješ se, teď nastala změna.. nelituji ničeho. Ani jedné minuty mého života, ať to bylo sebevíc těžké a bolestivé - byl to MŮJ život..

Kde jsi?

28. října 2018 v 22:35 | Angelika <333

Pohled do zrcadla. Mé oči jsou cesty do vzpomínek, bolestných i radostných. Stojím před zrcadlem a přemýšlím nad minulostí. Co jsem zač? Proč se mi všechno stalo a jaký to mělo důvod? Pouštím si hudbu a vzpomínám.

Jako malá jsem si ráda hrávala a jezdila k babičce, nerada jsem chodila do školy. Jako dítě jsem se nenáviděla jak vypadám. Byla jsem sama. Cítila jsem se sama. Časem jsem si na samotu zvykla. A zbyl mi jen pohled do zrcadla němý přítel v podobě hudby. On mi neodporoval, byl se mnou.

Roky plynuly a čas plynul. Teď se ptám: co se děje? Proč nemohu snít své sny? Stydím se za sebe, necítím se svá. Ale přítel hudby je tady stále. A stále se ptám: Kde jsi? Kde jsi moje minulost? Když ji nemohu vrátit zpět.

Ten jediný přítel mi připomíná všechno zlé i dobré.. proč? Vzpomínky tečou jako proud vody kolem mě a nedokážu je zastavit.

Real life - boring

19. června 2018 v 14:27 | Angelika <333

Jsi chycen, polapen - už nemůžeš vrátit čas. Jít o krok zpět. Cesta vede jen kupředu. Musíš jít dál a žít. Tak se v momentální chvíli cítím. Proč?

Nejhorší je, uvědomit si, jak plyne čas... Že se všechno ztrácí a můžeme se jen otočit za tím, co bylo a už nebude.. Tak plyne čas. A zjišťuješ, že jsi v pasti. Už nemáš bezstarostný život nevinného dítěte. Už si nehraješ s dětmi na pískovišti ve školce. Už nesedíš ve škole v lavici a strašně se nudíš. A říkáš si - už chci být dospělí!

A najednou se ohlédneš a zjistíš, že ten čas nastal. A ty ses probudil do reality. To je život. Kde to všechno je? Ten čas? Už ti zbyly vzpomínky. Ohlédneš se a probouzíš se do života dospělích a nevíš jak ses sem dostal.. Jsi v pasti. Čas utíká.. vzpomínky... momenty...

Neztrácej čas... Užívej si každého dne.

Zakázané ovoce

1. srpna 2017 v 5:35 | Angelika <333

Dlouho jsem na mém blogu nebyla. Dlouho jsem nepotřebovala přemýšlet. Dlouho jsem neměla chuť se vyzpovídat. Po pravdě, ale v hádankách. Doufám, že jeho slepičí mozeček se probere, a rozsvítí se mu červená kontrolka. A já si jen zoufám.

Správné místo a špatný čas. Ze životem jsem spokojená a šťastná. Jen moje sebevědomí roste do nebes. Nestane se to, co oba chceme a víme, že to k tomu spěje. Zničíme tím úplně vše - osobní i pracovní život na obou stranách. Jak nám pomoci? Je to jen kdo z koho. Umíráme touhou a tajíme to před světem. Mnoho špatných aspektů pro mě a hodně výhodných pozic pro něj. Vědět, že jsem důležitější než... Spoléhá na své malé místo v mé mysli i v mém srdci. Spoléháme se oba, že ten druhý tam je.

Já na tohle už nemám. Vzdávám se... Končím?!

V moderním světě?

13. června 2017 v 15:57 | Angelika <333

Shon, stres, práce… Nestíhám! Mám plno aktivit, chodím do práce, na nic mi nezbývá čas. Ach jo, potřebuju dovolenou a ta je daleko. V práci mě kamarádka pořád přesvědčuje k tomu, abychom jsme si udělali dámskou jízdu. Ve třech. Já, Petra a Sylva. Chce jet v pátek mimo Brno na diskotéku a přesvědčuje mě i Sylvu. Nakonec se nechám přesvědčit. Moc se mi nechce, protože konečně jsem si chtěla udělat volno sama pro sebe. Vyspat se, dát se dohromady, jak se říká udělat si ženský den.

To znamená, že budeme muset jít na nákupy pro nové oblečení. Už se netěším teď. Pátek se blíží a já začínám být nepříjemnější. Co mám dělat? Už aby to bylo za mnou. V pátek valím z práce domů, nachystám si věci a jedu za Petrou. Budeme u ní spát přes víkend. Začínám být nervózní a necítím se ve své kůži. Na takové dámské povídání a dámský den ve třech nemám moc nervy. Koupel, chystání, fénování vlasů, malování, oblékání, zhodnocení kamarádek, zkontrolování se v zrcadle a ujištění, že kamarádky nelhaly. Začínám být nervóznější. Dáváme si ještě víno a cigaretku na rozjezd, sedíme na balkóně a básníme o tom, že konečně ulovíme fajn chlapa. Nakonec voláme taxikáře, aby nás odvezl.

Dojeli jsme na místo a musím říct, že jsem ráda, že nás Petra přemluvila. Vypadá to tady fakt suprově! Diskotéka, vedle je restaurace a vinárna. Pěkné místo, hezky osvětlené, na kopečku a kolem dokola roste vinná réva. Sedáme do restaurace, dáváme si něco malého na zub a samozřejmě víno. Celkem se dobře bavíme, ale vidím, že i mé dvě kamarádky jsou nervózní a rozrušeně se dívají kolem sebe. Zhodnocují okolí, koho si mají vybrat, kdo za to stojí a nestojí, bude to ten pravý? Lov za muži začíná…

Začínám se celkem nudit, to ženské "tlachání" mě už přestává bavit. Všechny víme, proč tu jsme, abychom si užili večer a našli pořádný chlapy (já teda žádny ještě neviděla!). Nakonec (už!) platíme a odebíráme se na diskotéku. Wau! Opravdu mě to překvapilo, tady to žije, hodně lidí, správná hudba a velké prostory a tmavé kouty, tady se mi líbit bude. Jdeme si pro drink a sedáme si ke stolu vedle cca šesti kluků. Samozřejmě jsme je sjeli pohledem všechny. Každá by si vybrala, já asi jen z nutnosti. Mám jen neblahý pocit, že to dopadne s nimi špatně. A měla jsem pravdu, netrvalo to dlouho a už začalo jiskřit. Drinky, povídání a tancování.

Jmenuje se Jaroslav, sice z nich není nejhezčí, ale nevypadá na tupého debila, který chce všechno, co mu dá. Ti největší blbci si vybrali moje dvě kamarádky a ty se chytli jako dvě slepice na zrní. Vrána k vráně sedá. Já jsem si užívala noc podle svého. Konečně jsem našla člověka stejně bláznivého jako já, stejně zblázněného do hudby, tance a temných koutů… vyrušení proběhlo mými dvěma kamarádky a těmi ubožáky. Oba odtrhnuti od sebe svým kamarády. Ti nasraní a moje kamarádky měli oči pro pláč. Já jen utěšovala. A sama sobě jsem si nadávala. Proč já? My u jednoho baru a opačné pohlaví u protějšího baru. Já a on jen mlčky po sobě pokukovali.

Ale evidentně, když neměli nic s mými kamarádkami, tak se mnou asi pak chtěli. Po incidentu s "vinnou révou" jsem se naštvala taky. Poslala jsem ho do určitých mezí. Vrátila jsem se zpátky, kamarádky byly už v pohodě a já jsem mohla pokračovat se svým tajemným. Navázali jsme tam, kde jsme skončili. Úžasně protančená noc. Kamarádky měli ovšem už asi dost. Jedeme domů, co se dá dělat. Musela jsem se podřídit. Rychle jsme si vyměnili telefonní čísla a naskočili do přijíždějícího taxíku. S blaženým úsměvem jsem si opakovala v hlavě celou protančenou noc. A radostí jsem skákala, když mě ráno přivítala SMS od mého tanečního partnera.

Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky

9. června 2017 v 0:29 | Angelika <333

Nevím jak začít. Bylo to pro mě celkem dost krušné období. Možná krušné bych to nenazývala. Bylo to období mého rozletu, mého dospění a užívání mého plnohodnotného, opožděného pubertálního věku. Asi jsem si v té době, zhruba před čtyřmi roky, uvědomila svoji ženskost. Byla jsem vztahovačná, urážlivá, tvrdohlavá a nenáviděla jsem svůj vzhled. V té době, před čtyřmi roky, se něco ve mě zlomilo. Změnila jsem se. Změnil mě zájem můžu. A to extrémně nevídaný v mém životě. Nebyla jsem sice žádná stará panna s dvaceti​ kočkami, ale moje sebevědomí bylo na bodě mrazu.

Dávám to za chybu možná i sama sobě, změna práce, stres z práce i ve vztahu. Tím pádem moje nadváha se začala ztrácet v nedohlednu. Můj společenský život už nebylo trávení veškerého času v hospodě u piva. Změna šatníku, obědy, kafíčko, dámské jízdy, tetování a lov chlapů.

Když na to tak vzpomínám, tak to byly nádherné časy. Nejvíce vzpomínám na moji "letní" lásku. Nebudu jmenovat. Výška cca 185 cm, hnědé upravované vlasy, čokoládově pronikavé oči, byl starší s tetováním Marilyn Monroe na zápěstí​. Pane Bože, za co mě trestáš? Neodolala jsem, sice jsem jezdívala za Jaroslavem... Znáte to. Každý svobodný člověk si může dělat vše podle svého uvážení. Kdybych to měla přirovnat k nějakému seriálu, tak to určitě bude Sex ve městě. A on byl ten pan Božský. Jak v seriálu, tak i v mé realitě se chybička vloudila. Tvrdohlavý, neústupný, pořád se mu něco nelíbilo, nic nebylo podle něj, často měnil své rozhodnutí. A své problémy utápěl v alkoholu. Spíš jeden jediný problém. Miloval jinou, ale chtěl mě.

Byly to hezké chvíle, naprosto boží chvíle s panem Božským. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se přestávali vídat, psát a tak nějak to šlo celé do kytek. Po čase jsme se viděli a proběhlo zase to naše CINK jako ve filmu Hotel Transylvánia. Ale už to nešlo. Nešlo navázat tam, kde jsme skončili. V tu danou chvíli jsem se cítila vítězoslavně. Vyhrála jsem nad ním, porazila jsem i jeho ego? On byl ten, který se chtěl vrátit. Já měla ale tu hrdost a nepolevila jsem, co se stalo nejde vrátit zpět...

Řídím se pravidlem - do stejné řeky nevstoupíš dvakrát. Ale přitom bych strašně moc chtěla. A co když je to TAKHLE správně?

Rychle, rychle nebo moje stará přijde..

30. května 2017 v 2:52 | Angelika <333

Je pátek, jsem ve městě s kamarádkou na nákupech a kafíčku, ale začínám mít depresivní stavy. Jsem sama a to dost dlouho. Sice jsem po dlouhodobém vztahu, ale chci někoho.. normálního. Plesk, už držím telefon a zoufale píšu Jaroslavovi: "Je mi smutno. Můžu dojet?". Jsem plná beznaděje a netrpělivosti. Rychlá odpověď: "Mám koupit víno?". Oboum je jasné, co bude večer následovat. Já jen radostí zapleskam. Jedu domů, dávám sprchu a zjišťuji spoj. Sedím v autobuse a posílám zprávu, že jsem na cestě. Už z dálky vidím, že na mě čeká opřený o auto. V tu chvíli jsem radostí bez sebe. K mému překvapení uvítání proběhlo více než jsem doufala. Ráno se probouzím celá rozlámaná po noci plné vášně. Po snídani mě odváží zpátky do Brna, protože jdeme oba do práce.

Staví se za mnou odpoledne v práci Honza, přemlouvá mě ať se večer za ním stavím domů. "Zlato, stav se. Aspoň na půl hodiny, jsem ve stresu. Mám zkouškový a potřebuju odreagovat. Moje stará jela na služebku." Nechávám se hodně dlouho přemlouvat. Sakra, ale já nemůžu. Večer dámská jízda. To nedám. Spěchám večer! Nakonec se nechám přemluvit. Z práce odcházím o hodinu dřív a musím za Honzem. Než vůbec najdu, kde bydlí, tak nastřádaný čas je v hajzlu. Nestíhám! Když už se sejdem u něj doma, tak ani nevím jak jsem se ocitla na koberci v obýváku. Po pěti minutách není co řešit. Zato půlhodinová omluva. Rychle, rychle běží čas. Strach, že přijde stará a načape nás? Extáze že mě, že to posral? Kámo, to bylo naposled, říkám si v duchu.

Konečně valím domů, abych se zas a opět sprchla a převlékla do něčeho pohodlného. Vyrážím na dámskou jízdu do oblíbeného baru za mým oblíbeným číšníkem, na kterého se těším celej den. Nemůžu odolat, nejde to. Celou dobu ho svlíkam očima a přemítám si v hlavě naše předešlé společné noci. Rychle, rychle běží čas. Noc je mladá, ale velmi krátká. Asi expluduji. Sluneční exploze nastává. Později. U něj doma. V posteli. Konečně​ se cítím jako doceněna žena. Zaplať pánbůh​ za ty dary..

P.S. Jména jsou pouze fiktivní a vymyšlená!!!

... tak se škrábu v rozkroku

25. května 2017 v 0:46 | Angelika <333

Co na to říct? Každý z nás je jen člověk, který má své potřeby. Kdo z nás nedělá ty nechutnosti, které se na veřejnosti nedělají? Škrábání v rozkroku, vybírání nosních hlenů, prdění a čůrání do vany?

Už přeháním, tohle sem nepatří a určitě tohle číst nechcete. Každopádně je to přirozené, stejně tak jako naše pocity a vlastnosti. Smích, pláč, radost i smutek. Kdo z nás nezalezl do kouta a nebrečel, kdo z nás se tajně nesmál ostatnim? Koho jsme pomlouvali a na koho tajně žárlili?

Jaká byla vaše první tajná láska? Ať už že školky, školy..? Pamatuji si to jako kdyby to bylo včera. Moje první láska ze školy. Jmenoval se Honza. Byl tak sladký. A já naivní. Byl o rok starší, nemohla jsem mu odolat.

Začala jsem být chvilkami i paranoidní. Snila jsem o něm, představovala jsem si jaké to s ním​ bude, když spolu budeme chodit. Naše první rande, pusa atd. Samozřejmě on mě nechtěl, takže jsem si dělala plané naděje. Samozřejmě jsme spolu ani nic neměli. Ale prostě to byla moje tajná láska (samozřejmě o tom věděla celá škola) a nehodlala jsem se ho vzdát.

Celé tři roky jsem na něm oči mohla nechat, nebojte - ani jednou jsem kvůli němu nebrečela. Až po tak dlouhé době jsem si uvědomila, že to opravdu nemá cenu. V té době jsme se dokonce už i bavili mezi s sebou. Až tehdy začal projevovat zájem. A to už jsem ho měla těžce na háku.

Takže v dnešní době, co ostatní nevidí, je vlastně normální úplně vše. Když se nestydíte před sebou, tak proč před ostatními..?

To je k zasmání

10. listopadu 2014 v 11:38 | Angelika <333

Moje první blogerské krůčky vypadaly jako týden před průjmem ledního medvěda v zimním spánku. Nedokážete si představit jak ta roztomiloučká a slaďoučká růžová vypadala na mém blogu. A to nemluvím ani o gramatických chybách v každém slově, nadpise. Nepochopím ani ty lidi, kteří dokázali se na takový hnus dívat. Ale za to mají můj obdiv. Protože já bych to psychicky nevydržela a radši bych rozkopala počítač.

Nejlepší inspirací je sám život

31. prosince 2013 v 14:01 | Angelika <333

Nejlepší a nejjednodušší inspirací je sám život. Tím, že budete žít život a nebudete vysedávat jen doma u počítače, můžete svým životem inspirovat ostatní. Nedívat se okolo sebe, ale dělat to, co chcete.

Já osobně jsem vysedávala doma a můj nejlepší přítel byl počítač a blog s "FANOUŠKY". Ale inspiraci jsem hledala na ostatních blogách. Ale tito blogaři žili reálný život a psali o tom. Není nejlepší jenom kopírovat něčí život. Žijte svůj a pište o tom. Nejlepší způsob jak inspirovat sám sebe a i ostatní… protože máte život jen jeden a ten za to stojí.

Přeji hodně zdaru a štěstí,

Vaše Angelika <333

Životní styl

9. června 2013 v 20:27 | Angelika <333

Narodila jsem se 29. září 1992 ve Valticích. A to úplnou náhodou, protože v Brně a ani nejbližším okolí byly plné nemocnice. Takže Valtice jsem navštívila poprvé a naposled, když jsem se narodila. Nepamatuji si to, ale řekla bych, že do mých 2 let jsme byly normální rodinka. Já s mamkou jsme se pak přestěhovali do Brna za otčímem a rodiče se rozvedli. To mi bylo už skoro 6 let. Byla jsem malá, ale jedno jsem věděla.

Otčíma nesnáším. Byla jsem frustrovaná, že jsem v cizím prostředí a v neúplné rodině. A v pubertě jsem to dávala dosti najevo i přes to, že jsem byla držena zkrátka. Měla jsem průbojnou hlavu a svobodnou mysl. Samostatná a neudržitelná. Časem si mamina musela zvyknout, že mě uvidí, jen když spím. Chtěla jsem zkoušet všechna zakázaná ovoce. Cítila se asi sama, neměla si s kým povídat, stěžovat si na práci, drbat a řešit problémy ostatních z rodiny. Přestávala jsem mívat čas na rodinu. Jako malá jsem každé prázdniny trávila u babičky a s brekem odjížděla na konci prázdnin domů. Přes školní rok jsem každý druhý víkend trávila taky tam. Pak jsem ale začala si užívat mladého života a prožívat to, co bych měla. A to už na rodinu moc času nezbývalo.

Škola, brigáda, kluci a kamarádky. My lifestyle! Takto se to se mnou táhnu už 5 let. 5 dlouhých let nestíhám rodinu, protože toho mám opravdu mnoho. Nechci se vymlouvat. Práce, přítel, kamarádi, a když už mám volno, tak odpočívám a relaxuji. Nežiji si špatně, vydělávám, mám mnoho přátel, úžasného přítele a rodinu, která mě miluje - i přes to, že na ně nemám tolik času. A jaké ponaučení z toho plyne? Každý den žijte svůj život, jako kdyby byl poslední. Nikdy totiž nevíte, kdy poslední bude. A tohle je můj život, jen doufám, že promarněný nebude.

Miloš Zeman...

20. května 2013 v 20:56 | Angelika <333
... český prezident a alkoholik. Co dál k tomu řící?

Gentleman

30. dubna 2013 v 17:41 | Angelika <333

Koukám před sebe, zahleděná do sebe. Přemýšlím, co vlastně musím udělat. Na co jsem zapomněla? Jsem úplně, mimo a nejsem schopná napsat smysluplný článek na téma týdne. Článek píšící ve Wordu, aby ONA nemusela opravovat chyby v pravopisu. Líný člověk, unavený, nepřející ostatním být lepší jako já.

Valím si dokolečka pořád tu stejnou písničku, přemýšlím, jaké jsou moderní hity a novinky a v módním odvětví. Co si sakra vezmu na sebe? A musím si udělat pedikúru… A sprcha by bodla taky. Ale nejradši bych si šla lehnout a spát. Pár pupínků mi raší na bradě a vůbec kde ještě všude? Sakra vždyť mi je 20 let!? Jsem asi v pubertě a hormony se mi plaší jak spermie před vajíčkem oplodněné ženy!

A kdo mi udělá tu pedikúru? Naser si, krávo blbá!
 
 

Reklama